SOUBOJ ORLŮ A LVŮ. Do dějin válečnictví se bitva u Jankova zapsala především odvážným manévrem velitele švédské armády Lennarta Torstenssona. Věděl, že protivník má silnější jízdu, ale slabší dělostřelectvo. Průzkumné hlídky, byť za cenu velkých ztrát, ještě v předvečer bitvy zjistily, kde císařští stojí. Na přímé střetnutí nebyl terén vhodný, Švédové se lvem ve znaku by museli útočit přes městečko a do kopce. Proto v noci naznačili ústup po silnici na Votice, ale po pár kilometrech odbočili vlevo a po několikakilometrovém pochodu zaujali pozice na výšinách okolo Vlčkovic. Taktická situace se obrátila. Švédové odřízli císařským cestu k Táboru, kde měla armáda zásoby, navíc to najednou byli císařští vojáci, kdo musel útočit složitým terénem a do kopce. Polní maršálek Götz, který hned za svítání zjistil pohyb na levém křídle, sice rozeznal nebezpečí, ale už nestihl výšiny obsadit, lesní údolí byla ještě plná sněhu a brzdila pěší i jízdu v postupu. V lesnatém údolí se tlačily postupující císařské jednotky, přední řady prchaly před prudkou palbou, zadní voje jim ale ústup znemožňovaly. Ve zmatku útočící vojáky drtilo dělostřelectvo, ztráty byly obrovské, nakonec se na výšinu dostalo jen pár jezdců. Tady padl i polní maršálek Götz. Přes několik taktických úspěchů byli nakonec císařští okolo poledního zahnáni za hřeben mezi Habrovkou a Skrýšovem, zdálo se, že bitva skončila. Velitel císařských maršál Hatzfeld se rozhodoval, zda ustoupit do Prahy, nebo druhý den pokračovat v bitvě. Když však jeho sešikované jednotky uviděly na návrší Torstenssona obhlížejícího situaci, bez rozkazu zaútočily a bitva se rozhořela na novo. Císařským přálo štěstí jen chvíli. Už ve tři odpoledne zůstala na bojišti jen von Hatzfeldova pěchota, bránící se na malém pahorku nedaleko Habrovky. Ale i tyto pozice podrobené křížové palbě museli císařští opustit. Na útěku byl dvěma švédskými důstojníky zadržen sám Hatzfeld. O naprosté porážce císařské armády nemohlo být pochyb.
DĚLOSTŘELCI ROZHODLI JANKOVSKOU BITVU. Dělostřelec měl v tehdejší armádě mimořádné postavení. Byl chápán spíš jako řemeslník, mistr, ne jako kus do počtu. Musel být dostatečně vzdělaný, aby uměl spočítat dráhu střely a potřebné množství střelného prachu. I běžné tříliberní dělo tehdy bylo strašlivou zbraní. Železnou kouli vystřelovalo na vzdálenost zhruba dvě stě padesát metrů. Koule se obvykle odrazila od země, skákala jako „žabka“ ve výši dospělého muže a celou tu dobu zabíjela. Klestila v hustých řadách průseky plné mrtvých a raněných s utrhanýma rukama a nohama. Čím těžší koule dělo vystřelovalo, tím byly ztráty větší.
Dvanáctiliberní koule zabila po výstřelu dvakrát tolik lidí jako tříliberní. Kromě jiného proto, že dolétla až na vzdálenost půl kilometru a čtyřiadvacetiliberní až na osm set metrů. Samozřejmě hrálo roli i to, jaký byl terén a kolikrát se koule odrazila a také na jaký cíl se střílelo. Baterie šestiliberních děl při útoku jízdy stačila vystřelit jedenáctkrát, ale při útoku pěchoty se počítalo s tím, že šestiliberní dělo stačí vystřelit šestatřicet ran, než kanonýra ohrozí kordy pěšáků, a to znamenalo 120 mrtvých a raněných na jednu jedinou hlaveň. Střílelo se buď koulemi nebo sekaným olovem. V jankovské bitvě přitom bylo na švédské straně asi šedesát děl různé ráže, na císařské jen dvacet šest. Tento nepoměr, spolu se švédskou obratností, s níž se děla pod Torstenssonovým velením pohybovala po bojišti, rozhodly o konečném výsledku bitvy.
LAURI TORNI, PORAŽENÝ I VÍTĚZ. S císařskými hlídkami jsme se střetli hned první den, byla to postní neděle 5. března. Našich bylo celkem na šestnáct tisíc, jen jezdců osm a půl tisíce. Přišli jsme od severu přes malou vesnici Strženec a seřadili se za Jankovskou Lhotou a vrchem Chrastišovem. Na čtyři stovky jezdců ještě ten večer vyrazilo na obhlídku. Netrvalo dlouho a narazili jsme na císařské. Bylo jich míň a dali se hned na ústup, pronásledovali jsme je až k jejich liniím, stáli za hřebenem mezi Jankovem a Otradovicemi. Byla to ale taktická chyba, nestačili jsme se dát včas na ústup a většina z našeho oddílu padla. Na poslední chvíli jsem obrátil koně, když jsem viděl jejich blížící se posily, stejně jsem při divoké jízdě ztratil část proviantu a jednu z pistolí. Nikdo nevěděl, co bude. Uprostřed mrazivé noci se troubilo do sedel, mysleli jsme, že budeme ustupovat. Ale po pár kilometrech jízdy velel maršál Torstensson k ostrému obratu do leva, vraceli jsme se na bojiště po hřebeni, dělostřelci vlekli těžké kusy po polích. Bůh zaplať za ten mráz, jinak jsme se utopili v blátě. Díky tomu manévru jsme měli výhodu. Když ráno bitva začala, ostřelovali jsme útočící a zmatené císařské seshora, naše koule jich drtily stovky a stovky. Hnali jsme je na sever. Už okolo poledne to vypadalo, že jsou jejich oddíly rozprášeny. Ale shromáždili se v lese za silnicí z Jankova do Ratměřic a když viděli našeho velitele, jak obhlíží terén, znova zaútočili. Museli jsme dokonce ustoupit a opustit deset děl. Ale terén nám hrál do ruky, jejich oddíly útočily směrem nahoru po stupňovitých mezích a naši dělostřelci do nich pálili. Císařské jízdě o síle snad dvou tisíc jezdců se sice podařilo vpadnout nám do zad, když objeli Ratměřice a Habrovku, jenže tehdy zas udělali chybu oni. Narazili na náš trén a začali plenit dřív, než měli vítězství jisté. Zajali velitelovu manželku Beatu de la Gardie a snažili se zmocnit naší válečné kořisti. Ale zformovali jsme jízdní oddíl a vzali je útokem, prchali ve zmatku a my byli nemilosrdní. Bitva se jasně obrátila v náš prospěch, císařské jednotky se rozpadly, jednotlivci se snažili utéct z bojiště, jen císařský velitel Hatzfeld se s několika pěšáky opevnil na malém návrší. Ale i oni se ocitli v křížové palbě. Raněné a zajatce jsme nešetřili, když jsme viděli mrtvá těla kamarádů, které jsme pak druhý den po bitvě museli pohřbít do hromadného hrobu pod vysokým dřevěným křížem kousek od místa, kde císařští definitivně kapitulovali.