Před příchodem člověka pokrývaly celý kraj pod Blaníkem lesy.
Na většině území to byly bukové doubravy, přecházející v květnaté jedlové bučiny a bikové bučiny. Na kamenitých svazích Velkého a Malého Blaníku bučiny střídaly suťové lesy. Úbočí v údolí řeky Blanice pokrývaly dubohabřiny, nivy olšovo-jasanové luhy.
Prvním významným zásahem do přírodního stavu lesů bylo pravěké osídlení zdejšího kraje. Asi před 2 400 lety bylo vybudováno na Velkém Blaníku halštatsko-laténské hradiště. Lesy na Velkém Blaníku byly částečně smýceny pro stavební dříví a z obranných důvodů.
Středověká kolonizace kraje je spjata se vznikem kláštera premonstrátek v Louňovicích pod Blaníkem v polovině 12. století. Postupně byly zakládány v okolí Velkého Blaníku další vsi a osady, což dokládají dochované románské památky v Načeradci, Pravoníně, Kondraci či Libouni. Rozvoj sídel a řemesel vyžadoval mnoho palivového dříví, dřevo z lesa bylo těženo výběrem potřebných stromů, druhová skladba se v podstatě nezměnila. Po vypálení louňovického kláštera v r. 1420 se hospodářský rozmach kraje pozastavil.
Až v 16. století se přeměňuje značná část lesní půdy na hospodářskou. Těžba stromů dál pokračuje výběrným způsobem, ale ve větší míře, často i za možnostmi přirozené obnovy lesa. Některé lesy na svazích Blaníků sloužily jako pastevní lesy.
V r. 1672 odkazuje louňovické panství Karel Adam Lev z Říčan pražskému arcibiskupství. Církev provádí rozsáhlé hospodářské změny, týkající se i lesů. Díky odborným znalostem byly církevní lesy v dobrém stavu, na rozdíl od lesů obecních a soukromých. Soukromé lesy byly ve špatném stavu daném přetrvávajícím způsobem hospodaření - byly obhospodařovány jako pařeziny, běžně se v nich páslo, hrabalo a travařilo, těžba byla prováděna toulavou sečí. Tento způsob se místy udržel v soukromých lesích až do počátku 20. století, kdy byla zavedena lesodohlédací služba.
Pro arcibiskupské lesy zpracoval první známý lesní hospodářský plán v r. 1845 Karel Gangeff. V této době se již aktivně v lesích zavádí smrk na úkor listnáčů, byla zavedena lesní hospodářská evidence a bilancování těžeb. Plán z r. 1889 registroval ještě poslední zbytky původních jedlobučin v oblastí Velkého a Malého Blaníku a na začátku 20. století bylo započato na Velkém Blaníku s pěstováním modřínu.
Podíl smrku v blanických lesích se postupně zvyšoval společně s poptávkou po smrkovém dříví. Smrkovým porostům na Blaníku se ovšem nevyhnuly větrné polomy a mniškové kalamity. Na začátku padesátých let dvacátého století nastupuje na polesí Louňovice Josef Melichar. Jako reakci na stav smrkových lesů zavedl maloplošnou obnovu buku a jedle v kotlících a okrajových sečích. Obnovu volil pod porostem podsadbami a preferoval přirozenou obnovu. Výsledky těchto metod lesnické práce plně doceňujeme až dnes a blanické lesy jsou cílem exkurzí lesnických škol.
V roce 1992 byly nejcennější věkovité porosty na Velkém a Malém Blaníku vyhlášeny jako přírodní rezervace. Bučiny, které dnes v přírodních rezervacích rostou, plynule navazují na původní středověké lesy. Vrcholové kamenité plochy byly totiž pro výsadbu smrku nevhodné, těžba byla obtížná.
V lesích Velkého Blaníku dnes hospodaří státní podnik Lesy ČR. V souladu s požadavky ochrany přírody jsou opětovně do lesa zaváděny buk a jedle, lesníci podporují i přirozenou obnovu lesa. V přírodních rezervacích můžeme pozorovat ponechané mohutné padlé kmeny, důležité pro lesní hmyz. Do smrkových lesů v nižších částech Blaníků jsou postupně ve větší míře vnášeny dřeviny přirozené druhové skladby.
Slibně započatá práce lesníků přinese užitek až po mnoha letech. Společným cílem ochránců přírody a lesníků jsou zdravé lesy s bohatstvím rostlin a živočichů, do kterých se budou lidé rádi vracet.