Zastavení 4 - U Jankova válka skončila

ZAPOMENUTÁ KRAJINA U JANKOVA. Kapitulace proběhla ještě šestého března v odpoledních hodinách. Maršál Hatzfeld odevzdal svůj kord na znamení, že uznává porážku. Ale i když byla jeho armáda de fakto zničena, neznamenalo to ještě definitivní prohru císařských. Přesto se dá říci, že u Jankova v jistém smyslu Třicetiletá válka skončila. Konflikt se protahoval na desetiletí především proto, že síly obou stran byly vyrovnané, čekalo se na rozhodující bitvu. Tato rovnováha byla porušena právě u Jankova. Bavorská jízda, která byla Hatzfeldovi jen zapůjčena, protože se s ní počítalo při jarním tažení ve Francii, byla zničena. Nezbývalo, než začít zcela vážně uvažovat o mírové smlouvě, i když trvalo ještě tři roky, než byl mír, jemuž se dnes říká Vestfálský, opravdu uzavřen.
Do té doby nepříliš válkou postižená krajina v okolí Jankova bitvou a následným rabováním utrpěla těžké rány. Všechny vesnice v okolí byly vypáleny, jen Jankov shodou okolností vyvázl jen s menšími škodami. Ale krajinu lidé na desetiletí opustili, ke své městské slávě se už Jankov nikdy nevrátil. Po bitvě mu zbylo několik kaplí a křížů v okolí, například kaplička nedaleko Bedřichovic, na památku srážky jízdních hlídek v předvečer bitvy, tito padlí jsou pohřbeni okolo bedřichovického kostela, nebo litinový Götzův kříž, jenž dnes stojí mezi dvěma stromy u votické silnice, kousek před obcí. Původně stával nedaleko obce Královna a sem byl přenesen až v první polovině minulého století. A památkou na bitvu jsou dvě pořekadla. Pusto jako u Jankova, říká se tu a nebo, když chcete naznačit, že někdo skončil hodně špatně, můžete říci: Dopadl jak Kec u Jankova.

SUROVÝ MUŽ SUROVĚ UMÍRÁ. Polní maršálek Götz, velitel levého křídla Hatzfeldovi armády, se nikdy nestal vrchním velitelem, ale patřil k oné skupině vysokých důstojníků, kteří na válce vydělávali. Padl, když se snažil obsadit výšiny nad Vlčkovicemi dřív, než tam Švédové rozmístí svá děla. Byl pohřben v pražském kostele na Slovanech, v Jankově stojí na jeho památku litinový kříž.

VOJEVŮDCE Z NOUZE. Dvaapadesátiletého Melchiora Hatzfelda (zemřel 1658) pověřil císař Ferdinand vedením armády před bitvou u Jankova především proto, že lepšího vojevůdce v tu chvíli neměl po ruce. Tvrdě na něj naléhal, aby se utkal se Švédy v otevřeném boji, i když on se tomu snažil vyhnout. U Jankova byl poražen, navíc zatčen, léta strávil v zajetí, zemřel deset let po Vesfálském míru ve Vídni.

NEMOCNÝ DĚLOSTŘELEC VEDE VÁLKU. Dělostřelecky důstojník Lennart Torstensson (1603 – 1651) převzal velení švédské armády v roce 1641. Trpěl těžkým kloubním revmatismem, takže po bojištích ho nosili většinou na nosítkách. Ale byl skvělý stratég a jeho noční manévr před jankovskou bitvou vstoupil do učebnic válečné strategie. Zemřel ve Stockholmu zklamán politickým vývojem po Vestfálském míru.

LAURI TORNI POCHODUJE NA VÍDEŇ. Až když jsme druhý den obcházeli bojiště, viděli jsme, jak krvavá to byla bitva. Padlých bylo napočítáno přes šest a půl tisíce, z toho čtyři tisíce císařských. Další tři tisíce jsme zajali, mnozí se pak přidali k našemu regimentu. Do Prahy dorazila z císařské armády jen pouhá pětina, zhruba tři tisíce mužů, mrtvého Götze vzali s sebou. Pohřbili jsme své mrtvé do hromadných hrobů, dělalo se to tak po velkých bitvách vždy. Výzbroj jsme si rozdělili, ale zásoby a vozy císařských zůstaly v Táboře, takže kořist byla malá a na okolních vypálených vesnicích nebylo co si vzít. Táhli jsme pak dál na Jihlavu, i když naším hlavním cílem byla Vídeň. Obsadili jsme její předměstí, rabovali a čekali na posily, jenže ty nepřicházely. Náš velitel se chtěl zahojit alespoň dobytím Brna a zlepšit tak nedostatek jídla i střelného prachu, ale po několika měsících obléhání a bojů se tohoto záměru vzdal a v říjnu, začátkem podzimu, už jsme pochodovali pryč z českých zemí. Armáda byla v bídném stavu, padlých, dezertérů a těch, kteří zemřeli na nemoc, bylo prý až osm tisíc. Bylo mi jasné, že dřív nebo později válka skončí, krajina byla pustá, města vypálená, nezbývalo, než se poohlédnout po jiném zaměstnání, než je to vojenské. Jenže co umíte po patnácti letech v poli, než střílet, jezdit na koni a máchat šavlí. A komu by se chtělo zpátky do selského chomoutu uprostřed studené severské krajiny.

Karte

Mapa